Ano, i tohle je marketing

Marketing a ovlivňování mínění není žádná novinka. Setkáváme se s tím už fakt hodně dlouho, jen se to v různých dobách jmenovalo různě. Pokud ale chcete prodat, musíte principy marketingu využít. Nemusíte samozřejmě prodávat zboží, ale i služby a vaše myšlenky potřebují oporu v marketingu. V dnešní zrychlené době, kdy se staly mnohé marketingové aktivity součástí našich životů, už ani nevnímáme, že jsou všude kolem nás. Staly se pilířem všedních dní. To, jak nebo jakým autem jedeme do práce, to, co ráno snídáme a proč, to, co vlastně děláme za práci i to, jak trávíme svůj volný čas a jaká děláme rozhodnutí. To vše je nějakým způsobem ovlivněno marketingem.

Zní to dost hrůzostrašně, když nad tím přemýšlíme takto. Jak říká profesor Mark Ritson: „Marketing se nemění, ten je pořád stejný, jen ty nástroje jsou jiné.“ A ty nástroje, skrze které jsme ovlivňováni tohle všechno neskutečně zrychlují. Možná i proto to takhle zní. Nicméně princip zůstává stejný. Ať už je to Orwell, komunistická propaganda nebo Facebook, vše je postaveno na stejném základu. Cílem je totiž využít lidské emoce, na základě kterých pravděpodobně „nakoupí“.

Ale ať to nezní jenom takhle negativně, v marketingu je dost pozitivního. Marketingu se totiž utéct nedá, ale je jen na vás, jak se ke spotřebě postavíte. Tuhle myšlenku mi skvěle doplnil Michal Pastier, jeden z nejlepších kreativců v Česku a na Slovensku, který zmínil jednoduchou poučku: Garbage in, garbage out (GIGO). Jednoduše řečeno, když konzumujete sračky, tak z vás ty sračky potom jdou taky ven. V tomhle případě se jedná o informace.  A konkrétně na sociálních sítích… No asi nemusím více rozvádět.

Víte, čemu se říká trefa do černého? Přesně ten pocit jsem měla po tom, když to Michal pojmenoval. A nejen u svého okolí, ale hlavně u sebe. Mám totiž jednoduché srovnání. Představme si jednoduchý příklad: V domácnosti jsou dva lidé. Jeden z nich každý večer scrolluje na Instagramu minimálně půl hodiny a každé ráno tak 20 minut na Facebooku. Přes den je na těhle sítích asi tak 100x a za poslední 4 měsíce přečetl půl knihy. Druhý člověk čte pravidelně tématické knihy k jeho oboru, každý den vede svou firmu kupředu a když jde spát, tak si čte, sleduje videa nebo poslouchá podcasty – opět o úspěšných lidech nebo principech. Kdo z těchto dvou lidí je čítankovým příkladem GIGO?

A co z toho vyplývá? To, jakým způsobem tyhle věci fungují nezměníme, ale můžeme to dělat jinak. Můžeme to dělat tak, aby nás to obohacovalo. Každý máme přece volbu, dokud žijeme v demokracii, můžeme sami rozhodnout o tom, co budeme konzumovat. I díky této Michalově sobotní přednášce jsem si uvědomila, proč jsem chtěla marketing dělat. Protože mě to bavilo, protože mi to dávalo příležitost zhmotnit mé šílené nápady a lidem se to líbilo a byli veselí a šťastní. Uvědomila jsem si, že mě za poslední dobu pohltil úzkostlivý pocit, že pokud nesplním KPI a ten performence fakt nepojede, tak se zbortí svět a zkrachuje firma. Není to tak a já se díky tomu dostávám zpět na začátek. Chci dělat věci hezké, které přináší lidem dobrý pocit a firmám pomáhají tvořit tu správnou přidanou hodnotu pro sebe, své klienty i zaměstnance.

Má cesta už nebude pokračovat výkonnostními metrikami a čísly, ale emocemi. Tak, jak jsem to dělala na začátku a tak, jak si myslím, že je to správné. Nejsem ale extrémista, takže vím, že poměry musí být vyvážené. Nemůžu nechat marketing firmy postavený 100% na emocích, ale umět najít tu cestu a mít skvělé parťáky. Chci ty věci zkrátka dělat jinak a ukazovat, že to jde, jen se nesmíte bát. Takže dělejte co vás baví a konzumujte to, co vás může posunout ve vašem reálném životě vpřed (ne vašeho virtuálního avatara). Jdu to zkusit taky :).

 

 

 

Continue Reading

Vendelína 4.0

Když mi minulý týden přišel asi 4. mail o tom, že bych měla zaplatit za tuhle doménu, poprvé jsem zaváhala. Začala jsem pochybovat o tom, jestli má smysl pokračovat v něčem, co dělám vlastně jenom tak z 1/20 a postrádá to smysl. I přesto, že psaní mám fakt ráda, nikdy jsem se mu nevěnovala nijak extra. Jeden blog sem, druhý tam… Nějak mi nešlo uchopit podstatu, o kterou bych se chtěla podělit se světěm. A tak si říkám, neměla bych mít už sakra jasno, jsem přece na to už dost stará…

Jenomže, když má někdo v hlavě takovej guláš jako mívám často já, není nic jednoduchého se zastavit, promyslet si další kroky, stabilizovat cíle a jít si za nima. Když jsem byla ještě nic neřešící dítě, mládež a pak student, pořád jsem měla cíle někým nastavované – dostat se na gympl, dodělat vysokou… A pak přišel ten zlom, chvilku jsem milovala PR, chvilku jsem milovala eventy, vždycky jsem milovala spaní, ale vlastně jsem nikdy nepřišla na to, kde je ten můj cíl.

Dneska, v mém pracovním světě – marketingu se toho děje tolik, že si někdy připadám, jako moje mamka, která se mě pokaždé ptá na to, co má dělat, když ji na počítači vyjede nové vyskakovací okno s nějakou aktualizací. Pak jdu a aktualizuju. A tohle dělám i ve svém životě. Pořád něco aktualizuju, takže si dokážete přestavit, jak to nakonec vypadá. Nic pořádně. Marketing je fajn, dneska je dost online, ale jedna věc je pravda a to ta, že pokud nesdílíte informace face to face, tak nikdy v tom nemůžete umět chodit na 100%.

Díky iniciativě #HolkyzMarketingu jsem poznala jednu zásadní věc. K nám do regionů mimo Prahu se dostávají informace hodně těžko a proto, aby je člověk získal musí se snažit. Snažit se minimálně o 3x tolik než ostatní. Tím samozřejmě nechci omlouvat svá selhání, jen konstatuju fakt, který tady je. Mnoho lidí mě za to může kamenovat, ale je to tak. I proto jsem se teď přihlásila na Digisemestr, abych se naučila a taky pochopila věci.

Z tohoto týdne si odnáším jednu věc. Pokud chci, aby lidé přistupovali k sobě samým, ale také ke svým snům a projektům s tím, že to opravdu vyjde, aby se cílili více americky, musíme se naučit jednu základní věc. Naučit se „prodávat“ své myšlenky od samého zárodku a musíme si být jisti sami sebou. Jinak budou na světě vyhrávat nesmyslné myšlenky, které jejich autoři umí prezentovat bez mrknutí oka.

#power – malá inspirace

Foto: Eric Liu | ted.com

Continue Reading

Byl to rok 2018

Ohlédnutí za rokem 2018. Poslední 2 dny se na mém Instagramu i Facebooku objevují #2018bestnine a nebo rekapitulace starého a přání do nového roku. Popravdě jsem toho ještě tolik nikdy nezažila – online. Tolik projevů soucitu, radosti, štěstí a lásky. Ok, věřím, že alespoň se sklonkem roku k sobě dokážeme být upřímní.

Jaký ten rok tedy byl v mém měřítku? Online. Je to možná taky částečně proto, že jsem ke světu onlinu přikovaná prací, ale možná taky proto, že si občas najdu prostor pozorovat lidi kolem sebe. A opravdu, lidé mladší, stejně staří, ale i ti starší mají, ve velkém množství případů, hlavu skloněnou ke svému malému elektronickému bůžkovi. A teď přijde střet s realitou: Ani já nejsem lepší. Kolikrát jsem se přistila, že na to, abych si přečetla knihu už nemám sílu, ale na to, abych se na 30 minut zavřela do instagramového světa jo. Ano, vlastně si prohlížím obrázky toho, jak se mají všichni fajn a to moc náročné fyzicky ani psychicky není. Proto jsem si, když tady rekapituluju, dala závazek, že všechny ty své zlozvyky, díky kterým se škatulkuju do procent těch, kteří každý večer před spaním projíždí online změním. Bude to těžké, podle mě je totiž závislost na sociálních sítích asi stejně tak devastující, jako závislost na automatech. Nevzniká tady totiž žádná fyzická, ale pouze psychická závislost a ty se odbourávají strašně těžko. Proto, jestli tohle mé online dílo čtete vězte, že má snaha je, méně stalkovat ostatní „radostné“ životy a více žít a více číst knihy, ale také třeba více psát. Byť zatím online, ale jak říkával můj taťka: „Lepší, než drátem do oka.“

Není to výzva ani snaha moralizovat všechny okolo, spíše jen postestknutí nad tím, když vidím, že v každém druhém novoročním přání se dnes opakuje: Choďte více ven, bavte se s více lidmi, komunikujte tváří v tvář. Tak já tedy také přeji, abychom všichni dokázali zase žít své životy. Doopravdy.

Tak a co se mého loňského roku týče, děkuji všem, kteří v něm byli. Byl to rok náročný, dorovnávala jsem svou největší psychickou ujmu, se kterou jsem se musela srovnat jen já sama v sobě. Na druhou stranu už pro mě nebylo tak těžké vstát ráno z postele a vykročit směrem ke světu tam venku

  • Byl to rok bohatý na cesty – když jsem teď vzpomínala na to, co všechno jsem viděla v tomto roce, docela jsem čuměla, když jsem si uvědomila (Po narážce mého drahého: „Ty vole a ty furt tvrdíš, že nikam nejezdíš…“), že jsem toho viděla opravdu dost. Miláno, Bergamo, Bělehrad, Kunčice pod Ondřejníkem :), Maltu a Gozo, Hamburk.
  • Byl to rok pracovní – ve chvíli, kdy se ocitnete ve stavu, že máte tři práce, které vám pokrývají většinu vašeho času ve dne, zjistíte, že jste někde zapomněli zatáhnout ručku a docela se vám to vymyká. Dnešní doba je o tom, že se všichni honíme za dokonalostí a úspěchem, ale pak zapomínáme, co je to, co nás dělá opravdu šťastné.
  • Byl to rok o prioritách – myslím si, že budu dítětem navždy. Mou teorii mi teď potvrdila ve své nové knize Maruška Doležalová, která moc dobře ví, jaké to je být devadesátkovým dítětem. V té knize je všechno. Čiré štěstí. Nicméně, když vám táhne na 30, všichni mají pořád stejně uhozené dotazy ohledně dětí, nezbývá nic jiného, než se zamyslet nad tím, jak to dítě v sobě zachránit a přesto „jít s dobou“ a nebýt za pako. Zkrátka a jasně, žijte svůj život tak, jak chcete, škatulky si vymysel někdo, kdo neuměl zvládnou trochu chaosu :).
  • Byl to rok (staro)nových začátků – jedno vám řeknu, když si opravdu něco moc přejete, vyjde to. Jen bacha na tu intenzitu, někdy se to umí vymknout. Třeba, když si přejete velkého mačkacího chlapa… no dál už to asi nechám být, modří už vědí. Stane se vám pak to, že ve vztahu zpohodlníte a začnete zadělávat na mazanec. A to nechcete. Proto jsem v tom letošním roce oprášila cvičební úbor a vydala do spárů crossfitu. Po 4 letech. No a protože je to moje momentálně nejintenzivnější vzpomínka, sedím tady za počítačem, cítím každé ťuknutí na klávesnici, i přes to, že už jsou to 2 dny, kdy jsem bojovala se svou leností a mazancem pro děti v rámci #500repsdeti v Colliery Crossfit Ostrava. Dělají to tam fakt moc dobře, protože to dělají srdcem. Takže zkráceně, začala jsem zase cvičit.
  • Byl to rok kroků do neznáma – moc kroků do neznáma jsem v životě neudělala. Mamka totiž razí teorii: Pořádně vyděsit a děcko pak bude opatrné. Tudíž i s velkými obavami jedete do cizí země nebo se pouštíte do něčeho, u čeho dopředu nevíte jestli bude mít úspěch. No a já se do jednoho takového mého tajného snu pustila. Začla jsem konečně malovat – koupila jsem si obří plátna, štětce pro profesionály, mám dokonce i šuplík se vším nářadím. Je to fajn pocit. Takže nebojte se, dělejte i věci, u kterých nevíte, jak to dopadne, prostě vás jen na chvilku přenesou někam jinam.
  • Byl to rok komunitní – v Česku se docela bojíme slova komunita i jeho významu, naopak ve světě to skvěle funguje. Nyní se ale ukázalo, že když se to dělá chytře, tak to může fungovat kdekoliv. Zapojila jsem se také a dneska jsem za to ráda. #HolkyzMarketingu jsou totiž něco, co dává možnost pochopit, jak dobré je, když lidé (holky) táhnou za jeden provaz.
  • Byl to rok psa –  a to nejen podle čínského horoskopu. Severus dospěl ze štěněte do většího štěněte a v podstatě se kolem něho taky všechno motalo. Stala jsem se šílenou pejskařkou zapojující se do každé debaty, ve které někdo diskriminuje velké psy. Zabíjela bych ty, kteří jim ubližujou a zkrátka vím, že je to opravdu ten nejvěrnější přítel. I když spíše klokan než pes.
  • Byl to rok, který mi otevřel oči – neubráníme se pokroku, není to ani cílem, ale měli bychom být opatrnější s tím, jak nakládáme sami se sebou, ale taky s prostředím okolo. V tomto roce se dramaticky začla propagovat témata Planety Země – a jak s ní člověk zachází. Můžeme si říkat, že nic neovlivníme, ale pokud se každý jeden z nás zamyslí nad vlastní (s)potřebou, myslím si, že i to málo může pomoct k tomu, aby se nám a ještě nějaké té generaci po nás tady žilo lépe.

Díky tedy mé rodině a všem mým přátelům, známým, které jsem měla nebo i letos získala. Je fajn se obklopovat lidmi chytřejšími než jste vy sami, lidmi, kteří vám mají co dát, se kterými máte co sdílet. Tváří v tvář.

A do nového roku, pravou!

Continue Reading

Jak byl svět okouzlen Ostravou

Trošku sentimentálně, ale nutně dnes potřebuju sdělit zážitky, které doprovázely závěr července 2018. Protože jsem relativně nedávno zjistila, že Ostrava bude hostit největší světovou konferenci travel bloggerů, vlogerů a markeťáků z celého světa, nemohla jsem si ji přece nechat ujít. Jednak mě zajímalo, proč si pořadatelé vybrali právě Ostravu a taky, co tady ti bloggeři a spol. vlastně budou dělat.

Nedílnou součástí TBex konference je cestování po místě, kde se zrovna pořádá. Nebyla to samozřejmě jenom Ostrava, ale také Praha (jak jinak, že jo…), Český Krumlov, Brno, no a hlavně celý Mravskoslezský kraj. S napětím jsem čelala, teď, dva týdny po TBex, co se ještě dozvím od těch, kteří ještě před odletem ze svých domovských destinací pomalu nevěděli do čeho jdou. A přišlo to. To, co jsem očekávala, to, co jsem si přála číst. Chválu! Salvu slovíček jako awesome, gorgeous, incredible, unbelievable atd. Všechny ty zážitky měli z Ostravy a okolí. Ano, nebyl to New York, nebyly to Filipíny, nebyla to Praha. Byla to Ostrava.

S notnou dávkou pýchy a hrdosti na své město, které jsem i přes všechny jeho mínusy nikdy neopustila, mi teď vrací to, co si každý hrdý Ostravák zaslouží. Pocit, že žije ve městě, které má tu svou slavnou budoucnost ještě před sebou a právě on může být u jeho zrodu. Tímto děkuji nejen těm, kteří o městě v superlativech píší, ale především těm, kteří Ostravu dělají Ostravou. Holky z Ty Identity, kluci z HogoFogo a Bistropenu, zapálení milovníci kávy z CoKafe, Davidovi z LaPeCa, že i on si vybral Ostravu a taky svému muži, který se nebál rozjet svůj životní sen právě tady, i když věděl, že lehké to nebude. Protože v Ostravě to není lehké, v Ostravě je to hlavně dobrodružství, které ale rozhodně není zadarmo. Díky tedy všem, kteří tady zůstávají, podnikají a vytváří obraz nový obraz Ostravy. Města, které už dávno není jen černé.

A co ještě jsem si odnesla z TBex konference? Neuvěřitelný pocit, který mi dodává odvahu přemýšlet o tom, že rčení „Sky is the limit“ je pravda a je jedno, kde zrovna sedíte. Jestli jste milovník hor, pláží nebo industriálu. Můžete z toho místa dělat věci tak, jak si myslíte, že to je správné. Jezděte se však inspirovat do světa, protože jen poznávání nových věcí vám dá možnost dívat se na to své město v trochu jiném měřítku.

Přeji všem, kteří se rozhodli udělat něco pro sebe i pro své město, aby jejich cesta směřovala k vysněnému cíli.

 

Continue Reading

Objevujte a potom klidně kritizujte

Tento týden byl přímo narvaný aktivitami, které jsem ani netušila, že jdou narvat do jednoho týdne. V pondělí mě čekal odjezd do Bělehradu na Company of the Year Competition a vlastně jsem ani nevědla, co od Srbska jako takového čekat. Nikdy jsem nebyla ani na dovolené v horách ani jsem neměla možnost nijak blíž tuto zemi poznat. Byla to dobrá příležitost, jak si rozšířit obzory.

Tradičně, když projíždíte Evropu, jen málo kdy se vlastně dostanete za hranice EU. Když už do Evropy, vybíráme si z pravidla jih na letní i zimní dovolenou, popřípadě sever nebo západ na další poznávačky. Nikdy bych ale nevěřila, že vycestovat ne z Evropy, ale jen z EU bude takový střet s realitou. Mnoho lidí standardně nadává na to, jak se máme špatně, pořád něco chybí, tráva je málo zelená, na cestách pořád nějaké díry a politika jako v kocourkově. Vím, je to nejspíš taková česká zábava.

Nikdy jsem si ale ani já sama pořádně neuvědomila, co to znamená žít v EU. Pořád samý Brexit, hned na to, že my zase chceme Czexit. Zajeďte si do země, která ještě v EU není a možná začnete přemýšlet jinak. To je právě to, co si ze Srbska odvážím. Jestli jsem si minule troufla tvrdit, že my v Ostravě máme pohnutou hornickou minulost, tak srbové mají svou minulost stále ještě dýchající a nezapomenutou. Taky to není tak dávno, co válka skončila. Ale když to vidíte na vlastní oči, uvědomíte si, že jen několik stovek kilometrů od vás to je úplně jiné. Neoddiskutovatelně v tom hraje velkou roli Evropská unie, jejíž peníze tečou do členských zemí proudem a taky proto tu máme tolik super věcí, na které můžeme být hrdí, a které můžeme vesele využívat a radovat se z nich. Bělehrad je bez pochyby město s krásným historickým centrem, protékají jim dvě velké řeky, ale to okolo… Je to něco, co věřím, že se v následujících letech bude měnit, ale také něco, co by měl vidět každý mladý člověk lačnící po cestovatelských zážitcích. A také všichni ti nadávači a skeptici. Rozbořené domy, jako memento ještě dnes nezapomenuté války, snaha o nápravu, která jde opravdu pomalu. Na to vše se v hojnosti rádo zapomíná, ale nemělo by.

Po Bělehradě následovala otočka o 180° při návratu domů. Město bylo ve víru barev a já pochopila, jak světovým se Ostrava stává. A oproti hlavnímu městu Srbska to nejde vůbec pomalu, ba naopak. Týden, kdy se do Ostravy sjede celý svět nejen proto, aby slyšel své oblíbené interprety, ale také proto, aby poznal město. Krásné město. I když jsem letos na Colours of Ostrava vůbec neplánovala jít, protože bych půlku stejně nestihla a George Ezru neviděla, tak při příjezdu do Ostravy jsem začala propadat panice z představy, že bych měla vynechat. Páteční dopoledne bylo ve znamení nahánění lístku. A nakonec jsem tam byla.

Ať už byl letošní ročník jakýkoliv, pochopila jsem, jak jsou barvy skutečně důležitou součástí života Ostravačky, a proto již tuto chybu neudělám. Ostrava je totiž místo, do kterého se jednou bude celý svět opravdu sjíždět. A nejen na 4 dny.

Continue Reading