Honba za výkonem je jako porno

Ne, nedala jsem se na psaní o erotice, jen bych ráda zrekapitulovala uplynulý týden, ve kterém jsem narazila na pár faktů v oblasti postoje k marketingu. Není už žádným tajemstvím, že jsem jsem tak trochu „branding first person“. I díky pár múdrým věcem, které jsem v poslední době zaznamenala od pár múdrých ludí, jsem si potvrdila fakt, že dlouhodobá činnost má daleko vyšší míru návratnosti investic než ta krátkodobá. Jenže problém je, že to trvá dýl. A to se v dnešním světě nenosí.

Když jsem se bavila o svých pocitech z přednášky Michala Pastiera s kamarádem Tomášem, shodli jsme se na tom, že tahle část budování brandu a hlavně tak, jak to Michal ve svých firmách dělá, je na vysoké úrovni (překlad pro social media: „po pi*i). A já se ptám, proč se na to zapomíná? Nebo je to neochota utratit peníze za něco, co nemá okamžitý efekt? Když se podívám kolem sebe a odmyslím si nadnárodní korporace a globální firmy a přidám k tomu ráz Moravskoslezského kraje, co mi zbyde? Akcizice, akvizice, sales, akvizice. A já na to mám dva pohledy a to čistě ze zaujatého postoje moravskoslezské B2B marketérky.

Ten první – branding v rámci MSK. Slovo a hlavně činy upozaděné honbou za výkonem. Výkonnostní metriky a jejich „síla“ dneska proměnila smýšlení marketérů a taky agentur v porno. Jak řekl můj výše zmíněný kámoš: „Je to ako české porno – sú to rychlé prachy.“ A když je pak firma ovlivněna honbou za těmi rychlými penězy, zapomíná na svou vlastní DNA a začne hnít zevnitř. Protože ve chvíli, kdy se zapomíná na značku, není to jen o tom, že zapomínáme na ty „hezké grafické věci“, ale především na celou firemní kulturu a nakonec už nemá kdo táhnout za ten jeden společný provaz. A pokud se na chvíli zastavíme a dáme těch 60% času a peněz budování značky, vrátí se vám to a nebudou to ty rychlý prachy. A těch 40%, těch je právě pro výkonnostní marketing. Jedině takto společně to může fungovat. Nebojte se dělat dlouhodobé investice! Chvilku to bude bolet, ale budete mít lepší pocit.

Ten druhý – B2B marketing. I když nás mohou ostřílení matadoři B2B marketingu strašit, že naše pozice je být jen dobrou pravou rukou salesu, tak si myslím, že to není pravda. Ostatně není B2B jako B2B, ale přes to všechno – když děláte kvalitní oporu prodeji a zároveň se soustředíte na budování značky ve smyslu vašeho postavení na trhu, tak mi z toho vychází několik jasných plus pro vás. Jednak jste schopni flexibilně reagovat na požadavky od obchodníků a zároveň dodržujete postoje a DNA vaší firmy a stáváte se zapamatovatelnými. A budujete brand. Můžete budovat brand odborníka,lídra trhu nebo tvář globálního hráče. Skvěle to dělá např. Shopsys se svým časopisem EXEC. Ale pokud nebudete uvěřitelní, půjde to ztuha. Budete jen ti, kteří se honí za výkonem, chtějí co nejvíce prodat, jdou přes mrtvoly (rychlý prachy) a chybí jim dlouhodobá vize. Takže ano, v B2B je těžké zapojit emoce a ty hezké věci, ale já osobně si nemyslím, že to nejde. Protože i B2B jsou lidé a ti emoce potřebují.

Continue Reading

Ano, i tohle je marketing

Marketing a ovlivňování mínění není žádná novinka. Setkáváme se s tím už fakt hodně dlouho, jen se to v různých dobách jmenovalo různě. Pokud ale chcete prodat, musíte principy marketingu využít. Nemusíte samozřejmě prodávat zboží, ale i služby a vaše myšlenky potřebují oporu v marketingu. V dnešní zrychlené době, kdy se staly mnohé marketingové aktivity součástí našich životů, už ani nevnímáme, že jsou všude kolem nás. Staly se pilířem všedních dní. To, jak nebo jakým autem jedeme do práce, to, co ráno snídáme a proč, to, co vlastně děláme za práci i to, jak trávíme svůj volný čas a jaká děláme rozhodnutí. To vše je nějakým způsobem ovlivněno marketingem.

Zní to dost hrůzostrašně, když nad tím přemýšlíme takto. Jak říká profesor Mark Ritson: „Marketing se nemění, ten je pořád stejný, jen ty nástroje jsou jiné.“ A ty nástroje, skrze které jsme ovlivňováni tohle všechno neskutečně zrychlují. Možná i proto to takhle zní. Nicméně princip zůstává stejný. Ať už je to Orwell, komunistická propaganda nebo Facebook, vše je postaveno na stejném základu. Cílem je totiž využít lidské emoce, na základě kterých pravděpodobně „nakoupí“.

Ale ať to nezní jenom takhle negativně, v marketingu je dost pozitivního. Marketingu se totiž utéct nedá, ale je jen na vás, jak se ke spotřebě postavíte. Tuhle myšlenku mi skvěle doplnil Michal Pastier, jeden z nejlepších kreativců v Česku a na Slovensku, který zmínil jednoduchou poučku: Garbage in, garbage out (GIGO). Jednoduše řečeno, když konzumujete sračky, tak z vás ty sračky potom jdou taky ven. V tomhle případě se jedná o informace.  A konkrétně na sociálních sítích… No asi nemusím více rozvádět.

Víte, čemu se říká trefa do černého? Přesně ten pocit jsem měla po tom, když to Michal pojmenoval. A nejen u svého okolí, ale hlavně u sebe. Mám totiž jednoduché srovnání. Představme si jednoduchý příklad: V domácnosti jsou dva lidé. Jeden z nich každý večer scrolluje na Instagramu minimálně půl hodiny a každé ráno tak 20 minut na Facebooku. Přes den je na těhle sítích asi tak 100x a za poslední 4 měsíce přečetl půl knihy. Druhý člověk čte pravidelně tématické knihy k jeho oboru, každý den vede svou firmu kupředu a když jde spát, tak si čte, sleduje videa nebo poslouchá podcasty – opět o úspěšných lidech nebo principech. Kdo z těchto dvou lidí je čítankovým příkladem GIGO?

A co z toho vyplývá? To, jakým způsobem tyhle věci fungují nezměníme, ale můžeme to dělat jinak. Můžeme to dělat tak, aby nás to obohacovalo. Každý máme přece volbu, dokud žijeme v demokracii, můžeme sami rozhodnout o tom, co budeme konzumovat. I díky této Michalově sobotní přednášce jsem si uvědomila, proč jsem chtěla marketing dělat. Protože mě to bavilo, protože mi to dávalo příležitost zhmotnit mé šílené nápady a lidem se to líbilo a byli veselí a šťastní. Uvědomila jsem si, že mě za poslední dobu pohltil úzkostlivý pocit, že pokud nesplním KPI a ten performence fakt nepojede, tak se zbortí svět a zkrachuje firma. Není to tak a já se díky tomu dostávám zpět na začátek. Chci dělat věci hezké, které přináší lidem dobrý pocit a firmám pomáhají tvořit tu správnou přidanou hodnotu pro sebe, své klienty i zaměstnance.

Má cesta už nebude pokračovat výkonnostními metrikami a čísly, ale emocemi. Tak, jak jsem to dělala na začátku a tak, jak si myslím, že je to správné. Nejsem ale extrémista, takže vím, že poměry musí být vyvážené. Nemůžu nechat marketing firmy postavený 100% na emocích, ale umět najít tu cestu a mít skvělé parťáky. Chci ty věci zkrátka dělat jinak a ukazovat, že to jde, jen se nesmíte bát. Takže dělejte co vás baví a konzumujte to, co vás může posunout ve vašem reálném životě vpřed (ne vašeho virtuálního avatara). Jdu to zkusit taky :).

 

 

 

Continue Reading

Marketingový život na druhém konci republiky

Když jsem minulou sobotu na Digisemestru se zatajeným dechem a nastraženýma ušima poslouchala každé slovo (kterému jsem rozuměla) Marka Ritsona, uvědomila jsem si pár věcí. Všechny ty věci dost ovlivňují můj marketinogový život. Život, který nežiju v centru marketingového dění naší republiky, ale na jeho opačném konci. Takže někde mezi tím koncem a středem jsem přišla na to, že:

Vzdělání především

Když mi přišel mail, že mě vybrali na Digisemestr, byla jsem nadšená. Vděčná za možnost získat tolik informací, potkat se s lidmi jako je právě Mark Ritson a tak trochu změnit prostředí. Věděla jsem, že to bude náročné, přece jenom 13 týdnů cestování mezi Prahou a Ostravou (všem Pražákům teď naskočila husí kůže – taková dálka 😳) a ještě k tomu o víkendu, nebude jen tak. Pořád mě ale lákala představa nových poznatků, které bych jinde než v Praze, v rámci této republiky, nezískala. Nebo ano?

Informace na dosah Saxsániny ruky

Myslím si, že bych ty možnosti a informace, které každou sobotu získávám, ani zdaleka neměla, kdybych nezvedla zadek a nejela do Prahy. Tohle říkám s trochou smutku v srdci, protože jsem si uvědomila, že to, že se v Ostravě takhle husté akce nekonají, není proto, že by jejich tvůrci nechtěli, ale proto, že o to nemáme zájem. Možná mě teď budete kamenovat a vykřikovat, že to není pravda, že je v Ostravě spousta akcí. Ano je, neříkám, že jsme na nule, ale je to zkrátka pořád dokola to samé v naší malé ostravské marketingové bublině. Jakákoliv větší investice nebo námaha není vítána.

Na začátku byla změna

Strašně rychle se umím nadchnout, když mě zaujme nějaká skutečnost. Nicméně stinná stránka věci je, že mnohdy nad tím ani nepřemýšlím. Stejně tak tomu bylo, když náš primátor prohlásil, že chce dostat markeťáky do Ostravy. Samozřejmě že první, co mě napadlo, bylo: „Jasně, Ostrava jako marketingové centrum zeměkoule.“ Jsem totiž člověk, který by chtěl, aby Ostrava byla opravdu středem vesmíru. Nyní, asi po 3 týdnech a zkušenostech z Prahy, se ptám: „Je to ten cíl? Opravdu by mělo být více markeťáků v Ostravě? A kde začít tu změnu?“ Dnes už vím trochu víc, změna začíná u nás, u Ostraváků a přístupu ke vzdělání. Však to znáte, Mohamed a hora.

Mysleme jinak

Tenhle hodně známý claim jsem použila záměrně. Když jsem se na téma oné změny bavila s jedním markeťáckým kamarádem, v jedné (nejen) věci měl pravdu. Ostrava marketingová potřebuje změnit myšlení a dostat možnost opravdu ukázat, co v ní je. O tom, jestli je správná cesta přesunout centrálu Ogilvy CZ do Ostravy, to není. Je to především o tom, že bychom si měli vybrat vlastní cestu, která nebude kopírovat zajeté koleje jiných měst a stát se symbolem toho, že změna je možná, ale chce hodně velký krok mimo komfortní zónu.

Foto: marketingweek.com

Continue Reading

Vendelína 4.0

Když mi minulý týden přišel asi 4. mail o tom, že bych měla zaplatit za tuhle doménu, poprvé jsem zaváhala. Začala jsem pochybovat o tom, jestli má smysl pokračovat v něčem, co dělám vlastně jenom tak z 1/20 a postrádá to smysl. I přesto, že psaní mám fakt ráda, nikdy jsem se mu nevěnovala nijak extra. Jeden blog sem, druhý tam… Nějak mi nešlo uchopit podstatu, o kterou bych se chtěla podělit se světěm. A tak si říkám, neměla bych mít už sakra jasno, jsem přece na to už dost stará…

Jenomže, když má někdo v hlavě takovej guláš jako mívám často já, není nic jednoduchého se zastavit, promyslet si další kroky, stabilizovat cíle a jít si za nima. Když jsem byla ještě nic neřešící dítě, mládež a pak student, pořád jsem měla cíle někým nastavované – dostat se na gympl, dodělat vysokou… A pak přišel ten zlom, chvilku jsem milovala PR, chvilku jsem milovala eventy, vždycky jsem milovala spaní, ale vlastně jsem nikdy nepřišla na to, kde je ten můj cíl.

Dneska, v mém pracovním světě – marketingu se toho děje tolik, že si někdy připadám, jako moje mamka, která se mě pokaždé ptá na to, co má dělat, když ji na počítači vyjede nové vyskakovací okno s nějakou aktualizací. Pak jdu a aktualizuju. A tohle dělám i ve svém životě. Pořád něco aktualizuju, takže si dokážete přestavit, jak to nakonec vypadá. Nic pořádně. Marketing je fajn, dneska je dost online, ale jedna věc je pravda a to ta, že pokud nesdílíte informace face to face, tak nikdy v tom nemůžete umět chodit na 100%.

Díky iniciativě #HolkyzMarketingu jsem poznala jednu zásadní věc. K nám do regionů mimo Prahu se dostávají informace hodně těžko a proto, aby je člověk získal musí se snažit. Snažit se minimálně o 3x tolik než ostatní. Tím samozřejmě nechci omlouvat svá selhání, jen konstatuju fakt, který tady je. Mnoho lidí mě za to může kamenovat, ale je to tak. I proto jsem se teď přihlásila na Digisemestr, abych se naučila a taky pochopila věci.

Z tohoto týdne si odnáším jednu věc. Pokud chci, aby lidé přistupovali k sobě samým, ale také ke svým snům a projektům s tím, že to opravdu vyjde, aby se cílili více americky, musíme se naučit jednu základní věc. Naučit se „prodávat“ své myšlenky od samého zárodku a musíme si být jisti sami sebou. Jinak budou na světě vyhrávat nesmyslné myšlenky, které jejich autoři umí prezentovat bez mrknutí oka.

#power – malá inspirace

Foto: Eric Liu | ted.com

Continue Reading

Byl to rok 2018

Ohlédnutí za rokem 2018. Poslední 2 dny se na mém Instagramu i Facebooku objevují #2018bestnine a nebo rekapitulace starého a přání do nového roku. Popravdě jsem toho ještě tolik nikdy nezažila – online. Tolik projevů soucitu, radosti, štěstí a lásky. Ok, věřím, že alespoň se sklonkem roku k sobě dokážeme být upřímní.

Jaký ten rok tedy byl v mém měřítku? Online. Je to možná taky částečně proto, že jsem ke světu onlinu přikovaná prací, ale možná taky proto, že si občas najdu prostor pozorovat lidi kolem sebe. A opravdu, lidé mladší, stejně staří, ale i ti starší mají, ve velkém množství případů, hlavu skloněnou ke svému malému elektronickému bůžkovi. A teď přijde střet s realitou: Ani já nejsem lepší. Kolikrát jsem se přistila, že na to, abych si přečetla knihu už nemám sílu, ale na to, abych se na 30 minut zavřela do instagramového světa jo. Ano, vlastně si prohlížím obrázky toho, jak se mají všichni fajn a to moc náročné fyzicky ani psychicky není. Proto jsem si, když tady rekapituluju, dala závazek, že všechny ty své zlozvyky, díky kterým se škatulkuju do procent těch, kteří každý večer před spaním projíždí online změním. Bude to těžké, podle mě je totiž závislost na sociálních sítích asi stejně tak devastující, jako závislost na automatech. Nevzniká tady totiž žádná fyzická, ale pouze psychická závislost a ty se odbourávají strašně těžko. Proto, jestli tohle mé online dílo čtete vězte, že má snaha je, méně stalkovat ostatní „radostné“ životy a více žít a více číst knihy, ale také třeba více psát. Byť zatím online, ale jak říkával můj taťka: „Lepší, než drátem do oka.“

Není to výzva ani snaha moralizovat všechny okolo, spíše jen postestknutí nad tím, když vidím, že v každém druhém novoročním přání se dnes opakuje: Choďte více ven, bavte se s více lidmi, komunikujte tváří v tvář. Tak já tedy také přeji, abychom všichni dokázali zase žít své životy. Doopravdy.

Tak a co se mého loňského roku týče, děkuji všem, kteří v něm byli. Byl to rok náročný, dorovnávala jsem svou největší psychickou ujmu, se kterou jsem se musela srovnat jen já sama v sobě. Na druhou stranu už pro mě nebylo tak těžké vstát ráno z postele a vykročit směrem ke světu tam venku

  • Byl to rok bohatý na cesty – když jsem teď vzpomínala na to, co všechno jsem viděla v tomto roce, docela jsem čuměla, když jsem si uvědomila (Po narážce mého drahého: „Ty vole a ty furt tvrdíš, že nikam nejezdíš…“), že jsem toho viděla opravdu dost. Miláno, Bergamo, Bělehrad, Kunčice pod Ondřejníkem :), Maltu a Gozo, Hamburk.
  • Byl to rok pracovní – ve chvíli, kdy se ocitnete ve stavu, že máte tři práce, které vám pokrývají většinu vašeho času ve dne, zjistíte, že jste někde zapomněli zatáhnout ručku a docela se vám to vymyká. Dnešní doba je o tom, že se všichni honíme za dokonalostí a úspěchem, ale pak zapomínáme, co je to, co nás dělá opravdu šťastné.
  • Byl to rok o prioritách – myslím si, že budu dítětem navždy. Mou teorii mi teď potvrdila ve své nové knize Maruška Doležalová, která moc dobře ví, jaké to je být devadesátkovým dítětem. V té knize je všechno. Čiré štěstí. Nicméně, když vám táhne na 30, všichni mají pořád stejně uhozené dotazy ohledně dětí, nezbývá nic jiného, než se zamyslet nad tím, jak to dítě v sobě zachránit a přesto „jít s dobou“ a nebýt za pako. Zkrátka a jasně, žijte svůj život tak, jak chcete, škatulky si vymysel někdo, kdo neuměl zvládnou trochu chaosu :).
  • Byl to rok (staro)nových začátků – jedno vám řeknu, když si opravdu něco moc přejete, vyjde to. Jen bacha na tu intenzitu, někdy se to umí vymknout. Třeba, když si přejete velkého mačkacího chlapa… no dál už to asi nechám být, modří už vědí. Stane se vám pak to, že ve vztahu zpohodlníte a začnete zadělávat na mazanec. A to nechcete. Proto jsem v tom letošním roce oprášila cvičební úbor a vydala do spárů crossfitu. Po 4 letech. No a protože je to moje momentálně nejintenzivnější vzpomínka, sedím tady za počítačem, cítím každé ťuknutí na klávesnici, i přes to, že už jsou to 2 dny, kdy jsem bojovala se svou leností a mazancem pro děti v rámci #500repsdeti v Colliery Crossfit Ostrava. Dělají to tam fakt moc dobře, protože to dělají srdcem. Takže zkráceně, začala jsem zase cvičit.
  • Byl to rok kroků do neznáma – moc kroků do neznáma jsem v životě neudělala. Mamka totiž razí teorii: Pořádně vyděsit a děcko pak bude opatrné. Tudíž i s velkými obavami jedete do cizí země nebo se pouštíte do něčeho, u čeho dopředu nevíte jestli bude mít úspěch. No a já se do jednoho takového mého tajného snu pustila. Začla jsem konečně malovat – koupila jsem si obří plátna, štětce pro profesionály, mám dokonce i šuplík se vším nářadím. Je to fajn pocit. Takže nebojte se, dělejte i věci, u kterých nevíte, jak to dopadne, prostě vás jen na chvilku přenesou někam jinam.
  • Byl to rok komunitní – v Česku se docela bojíme slova komunita i jeho významu, naopak ve světě to skvěle funguje. Nyní se ale ukázalo, že když se to dělá chytře, tak to může fungovat kdekoliv. Zapojila jsem se také a dneska jsem za to ráda. #HolkyzMarketingu jsou totiž něco, co dává možnost pochopit, jak dobré je, když lidé (holky) táhnou za jeden provaz.
  • Byl to rok psa –  a to nejen podle čínského horoskopu. Severus dospěl ze štěněte do většího štěněte a v podstatě se kolem něho taky všechno motalo. Stala jsem se šílenou pejskařkou zapojující se do každé debaty, ve které někdo diskriminuje velké psy. Zabíjela bych ty, kteří jim ubližujou a zkrátka vím, že je to opravdu ten nejvěrnější přítel. I když spíše klokan než pes.
  • Byl to rok, který mi otevřel oči – neubráníme se pokroku, není to ani cílem, ale měli bychom být opatrnější s tím, jak nakládáme sami se sebou, ale taky s prostředím okolo. V tomto roce se dramaticky začla propagovat témata Planety Země – a jak s ní člověk zachází. Můžeme si říkat, že nic neovlivníme, ale pokud se každý jeden z nás zamyslí nad vlastní (s)potřebou, myslím si, že i to málo může pomoct k tomu, aby se nám a ještě nějaké té generaci po nás tady žilo lépe.

Díky tedy mé rodině a všem mým přátelům, známým, které jsem měla nebo i letos získala. Je fajn se obklopovat lidmi chytřejšími než jste vy sami, lidmi, kteří vám mají co dát, se kterými máte co sdílet. Tváří v tvář.

A do nového roku, pravou!

Continue Reading

Ostrava tips: Kde a jak uspokojit chutě

V Ostravě se teď toho děje tak moc, že jsem v podstatě na blog hodila docela dlouhý bobek. Nicméně protože jsou to všechno věci pozitivní, tak mám radost, že je konečně mohu sepsat. Jsou pro všechny, kteří neví co v Ostravě dělat nebo tvrdí, že není co nebo i ty, kteří chtějí a nemohou si vybrat.

#HolkyzMarketingu

Když mi asi před rokem kamarád řekl o téhle skupině, ani jsem netušila jak moc budu „interested in“ během pár měsíců. Protože se mateřská skupina na facebooku rozrostla na hooodně moc členek, začaly se formovat regionální skupiny, tak #OstravskeHolkyzMarketingu nesměly chybět. Teď jsme tady 2 ambasadorky – já a Kristýna, které se snaží trochu kultivovat prostředí marketingu a hlavně bořit mýty, že je to „pražské odvětví“. A co, že to je za skupinu? Ano, složená jen z holek a ideálně takových, které marketing dělají, chtějí dělat nebo nějak potřebují ke své práci. Zahájily jsme pravidelná setkávání, zatím 1x měsíčně. Máme za sebou povídání na téma Marketing a média s redaktorkou ČT Denisou Kotkovou a přednášku Budování brandu na sociálních sítích od Kristýny. Chceme skupinu a hlavně holky v tomhle kraji posouvat vpřed tak, abychom nabraly trochu toho sebevědomí, uměly se ocenit a ten marketing dělaly tak, jak se má.

Přidejte se do skupiny a buďte u toho s námi.

Kultura za všechny prachy

Když se řekne kultura v Ostravě, možná si každý vybaví Banik. No co taky jineho tady v tym černym městě, no ni? Opak je pravdou. Už několik let jsou stále vyprodána představení NDM a už několik let vyhrávají herci a umělci ceny Thálie. Já osobně si nejvíce ujíždím na muzikálu a baletu. Jojo, v Ostravě totiž máme fakt hezké baleťáky a dobré zpěváky :). Pro letošní sezónu doporučuji určitě Kočky a nový balet Vzlety a pády. Nemusíte tedy pochybovat o tom, že se dá v Ostravě kulturně žít. Stačí se jen zastavit a rozhlédnout.

Žiju jídlem a designem

Je to tady, vážení! Už nemusíme chodit do hospod bez nápadu a s ne úplně dobře načepovaným pivem. Během pár let v Ostravě vyroslo obrovské množství podniků, které za to vážně stojí. Pivovarské hospody rostou jako po dešti a jsou zárukou toho, že si dáte dobré pivo (to jejich). Ostravarna, Kozlovna, Radegastovna, Plzeňská tankovna… dnes už pomalu v každém městském obvodu něco. Nicméně centrum města a Poruba stále vedou, co se zajímavých konceptů týče. Spojují design a pochutnáníčko. Tak například. Porubské CoKafe má krásný jednoduchý interiér a ta zahrádka, na které se dá sedět snad ještě teď je k pohledání. Naproti tomu v centru, kde toho vzniká pořád spousta, najdete např. Hogo Fogo, které vás vtáhne do jiného světa, Pet Punk, které je velmi stylový punk. A nakonec nové Bo Bistro Store, které má díky Olív svůj design dotažený do nejmenšího detailu. A navíc v tomto podniku se dělají vernisáže a výstavy a taky zde vzniknul kreativní koutek, kde můžete vyšívat, malovat, psát… no cokoliv, po čem vaše kreativní duše touží.

Foto: Lucie Nohlová

Pánové a dámy, cvičím

Světe div se. Stalo se to! Překonala jsem svou lenost a za pár krátkých chvil jsem se stala opět členem něčeho, co vyžaduje nadměrné úsilí, spoustu pohybu a hektolitry potu. Upsala jsem se ďáb… Rajdě a vrátila se zpět do Colliery Crossfit Ostrava. No a protože pár let lenosti se projevit muselo, začala jsek zlehka. V CCFO mají totiž program On Ramp, kde vás v pohodičce naučí všechny ty cviky, které budete potřebovat, až se do toho obujete naplno. Vřele doporučuji. 5 lekcí a pak už dojdou výmluvy a vy musíte na 100% šlápnout do pedálů (ach to přirovnání, zrovna umírám na „svalovicu“ z kola). Nicméně skvělou věcí, které jsem si stihla všimnout během toho, jak mi pot kapal do očí (přeháním samozřejmě, utírám si to…) bylo, že v tomto gymu nemají sebemenší problém vést i anglicky mluvící členy. No jo jasně, říkáte si, že to je snad normální, ale věřte mi, že v Ostravě až zase tak ne. Mají tady i programy pro hendikepované nebo třeba Crossfit kids pro děti. Takže boží, CCFO pro všechny bez rozdílu a bez výmluv. Jo a Johan je princezna.

 

Foto: Colliery Crosfit Instagram

No takže teď už víte, kde se najíst, napít, zajít za kulturou mysli i těla, osobním i profesním rozvojem. I nadále budu pokračovat v tipech, co kde a jak, protože je toho opravdu mnoho!

 

Continue Reading

Jak byl svět okouzlen Ostravou

Trošku sentimentálně, ale nutně dnes potřebuju sdělit zážitky, které doprovázely závěr července 2018. Protože jsem relativně nedávno zjistila, že Ostrava bude hostit největší světovou konferenci travel bloggerů, vlogerů a markeťáků z celého světa, nemohla jsem si ji přece nechat ujít. Jednak mě zajímalo, proč si pořadatelé vybrali právě Ostravu a taky, co tady ti bloggeři a spol. vlastně budou dělat.

Nedílnou součástí TBex konference je cestování po místě, kde se zrovna pořádá. Nebyla to samozřejmě jenom Ostrava, ale také Praha (jak jinak, že jo…), Český Krumlov, Brno, no a hlavně celý Mravskoslezský kraj. S napětím jsem čelala, teď, dva týdny po TBex, co se ještě dozvím od těch, kteří ještě před odletem ze svých domovských destinací pomalu nevěděli do čeho jdou. A přišlo to. To, co jsem očekávala, to, co jsem si přála číst. Chválu! Salvu slovíček jako awesome, gorgeous, incredible, unbelievable atd. Všechny ty zážitky měli z Ostravy a okolí. Ano, nebyl to New York, nebyly to Filipíny, nebyla to Praha. Byla to Ostrava.

S notnou dávkou pýchy a hrdosti na své město, které jsem i přes všechny jeho mínusy nikdy neopustila, mi teď vrací to, co si každý hrdý Ostravák zaslouží. Pocit, že žije ve městě, které má tu svou slavnou budoucnost ještě před sebou a právě on může být u jeho zrodu. Tímto děkuji nejen těm, kteří o městě v superlativech píší, ale především těm, kteří Ostravu dělají Ostravou. Holky z Ty Identity, kluci z HogoFogo a Bistropenu, zapálení milovníci kávy z CoKafe, Davidovi z LaPeCa, že i on si vybral Ostravu a taky svému muži, který se nebál rozjet svůj životní sen právě tady, i když věděl, že lehké to nebude. Protože v Ostravě to není lehké, v Ostravě je to hlavně dobrodružství, které ale rozhodně není zadarmo. Díky tedy všem, kteří tady zůstávají, podnikají a vytváří obraz nový obraz Ostravy. Města, které už dávno není jen černé.

A co ještě jsem si odnesla z TBex konference? Neuvěřitelný pocit, který mi dodává odvahu přemýšlet o tom, že rčení „Sky is the limit“ je pravda a je jedno, kde zrovna sedíte. Jestli jste milovník hor, pláží nebo industriálu. Můžete z toho místa dělat věci tak, jak si myslíte, že to je správné. Jezděte se však inspirovat do světa, protože jen poznávání nových věcí vám dá možnost dívat se na to své město v trochu jiném měřítku.

Přeji všem, kteří se rozhodli udělat něco pro sebe i pro své město, aby jejich cesta směřovala k vysněnému cíli.

 

Continue Reading

Objevujte a potom klidně kritizujte

Tento týden byl přímo narvaný aktivitami, které jsem ani netušila, že jdou narvat do jednoho týdne. V pondělí mě čekal odjezd do Bělehradu na Company of the Year Competition a vlastně jsem ani nevědla, co od Srbska jako takového čekat. Nikdy jsem nebyla ani na dovolené v horách ani jsem neměla možnost nijak blíž tuto zemi poznat. Byla to dobrá příležitost, jak si rozšířit obzory.

Tradičně, když projíždíte Evropu, jen málo kdy se vlastně dostanete za hranice EU. Když už do Evropy, vybíráme si z pravidla jih na letní i zimní dovolenou, popřípadě sever nebo západ na další poznávačky. Nikdy bych ale nevěřila, že vycestovat ne z Evropy, ale jen z EU bude takový střet s realitou. Mnoho lidí standardně nadává na to, jak se máme špatně, pořád něco chybí, tráva je málo zelená, na cestách pořád nějaké díry a politika jako v kocourkově. Vím, je to nejspíš taková česká zábava.

Nikdy jsem si ale ani já sama pořádně neuvědomila, co to znamená žít v EU. Pořád samý Brexit, hned na to, že my zase chceme Czexit. Zajeďte si do země, která ještě v EU není a možná začnete přemýšlet jinak. To je právě to, co si ze Srbska odvážím. Jestli jsem si minule troufla tvrdit, že my v Ostravě máme pohnutou hornickou minulost, tak srbové mají svou minulost stále ještě dýchající a nezapomenutou. Taky to není tak dávno, co válka skončila. Ale když to vidíte na vlastní oči, uvědomíte si, že jen několik stovek kilometrů od vás to je úplně jiné. Neoddiskutovatelně v tom hraje velkou roli Evropská unie, jejíž peníze tečou do členských zemí proudem a taky proto tu máme tolik super věcí, na které můžeme být hrdí, a které můžeme vesele využívat a radovat se z nich. Bělehrad je bez pochyby město s krásným historickým centrem, protékají jim dvě velké řeky, ale to okolo… Je to něco, co věřím, že se v následujících letech bude měnit, ale také něco, co by měl vidět každý mladý člověk lačnící po cestovatelských zážitcích. A také všichni ti nadávači a skeptici. Rozbořené domy, jako memento ještě dnes nezapomenuté války, snaha o nápravu, která jde opravdu pomalu. Na to vše se v hojnosti rádo zapomíná, ale nemělo by.

Po Bělehradě následovala otočka o 180° při návratu domů. Město bylo ve víru barev a já pochopila, jak světovým se Ostrava stává. A oproti hlavnímu městu Srbska to nejde vůbec pomalu, ba naopak. Týden, kdy se do Ostravy sjede celý svět nejen proto, aby slyšel své oblíbené interprety, ale také proto, aby poznal město. Krásné město. I když jsem letos na Colours of Ostrava vůbec neplánovala jít, protože bych půlku stejně nestihla a George Ezru neviděla, tak při příjezdu do Ostravy jsem začala propadat panice z představy, že bych měla vynechat. Páteční dopoledne bylo ve znamení nahánění lístku. A nakonec jsem tam byla.

Ať už byl letošní ročník jakýkoliv, pochopila jsem, jak jsou barvy skutečně důležitou součástí života Ostravačky, a proto již tuto chybu neudělám. Ostrava je totiž místo, do kterého se jednou bude celý svět opravdu sjíždět. A nejen na 4 dny.

Continue Reading

5 způsobů, jak si užít léto v Ostravě

Tento týden byl pro mě týdnem plným nečekaných zážitků. A světe div se, všechny tyto zážitky se odehrávaly v Ostravě nebo okolí. Jen co se Ostrava vymanila z článků, ve kterých čtenáři neviděli nic jíného než hrůzostrašně vypadající smog, který okamžitě dehonestuje město do škatulky „tady žít rozhodně nechci“, začala ožívat. Akce, které se odehrály na jaře už bych ani nespočítala, ale jedno vím určitě. Ostrava se mění, ve všech směrech.

1. Historie Ostravy je černá, o to barevnější může být její budoucnost

Začnu trochu z opačné strany. Není to dlouho, co Česká televize představila film Dukla 61. Film popisuje tragickou událost na dole Dukla v roce 1961, při které zemřelo 108 horníků. S takto jednoduchého popisu by se mohlo zdát, že tento film bude pouze pro obyvatele našeho kraje. Opak se stal pravdou. Ani ne týden po odvysílání obou dílů se začlo o filmu mluvit jako o nejpřínosnějším, nejhodnotnějším a mnoho dalších „nej“ snímků v historii České televize. A tady je ten začátek. Historie, která bude Ostravu a okolí provázet již navždy. Neodmyslitelná provázanost industriální historie, černého uhlí, lidí, kteří si museli dobýt své místo na slunci tvrdou a mnohody životu nebezpečnou prací. Pro některé možná věci, které až moc zavánějí špínou a černotou, ale pro Ostraváky jejich hluboko vrytá historie, na kterou jsou pyšní. Je starou pravdou, že by lidé neměli zapomínat na svou minulost. Minulost, která je formovala a která novým generacím dává možnost se postavit na vlastní nohy. S tímto darem chceme my, generace v nejproduktivnějším věku pracovat a transformovat své město v takové, o kterém budeme ve světě s hrdostí mluvit.

2. Nemluvme o Ostravě jako o městě smogu

Před časem se mi ozval kamarád, úspěšný moderátor, že přijede do Ostravy na festival a potřebuje s nějakými mladými osobnostni kraje udělat rozhovor. Začala jsem tedy sypat jména a nakonec se to povedlo. Včera se natočila mini talkshow s Kubou z BeWooden a s Johanou z TyIdentity. Radost veliká, protože jsou to lidé, kteří dělají svou práci s láskou a ještě k tomu s velkou přidanou hodnotou. A ano, jsou z Ostravska. Ani výroba dřevěných produktů BeWooden, které kolují po celém světě, ani obchod s krásným designem několika desítek českých autorů není z žádného z velkoměst. A to jsou jen střípky z toho, co se začíná rodit. A protože jsem srdcař, budu vždy hledat cesty, jak o Ostravě a kraji hlásat do světa ta pozitiva.

Když mě před časem kontaktoval Alex – student z Frankfurtu nad Mohanem – nevěřícně jsem zírala na monitor. Jestli je to jako vtip nebo spam, že někdo ze světové univerzity ve Frankfurtu píše svou diplomovou práci o Dolní oblasti Vítkovice a chce po mě, abych mu pomohla najít ty vhodné adepty pro rozhovor. Takové věci se musí pomoct co říkáte? Následovalo hledání těch, kteří by k tomu měli co říct. A protože mám to štěstí, že jsem obeznámena s děním v Ostravě docela dost dobře, ať už se jedná o věci běžného života nebo ty politické, dohodila jsem Alexovi pár lidí pro rozhovor. No a aby to nebylo jednoduché, i já vám zanedlouho přinesu rozhovor s Alexem o jeho návštěvě Ostravy. Obeznámení světa se super věcma v Ostravě. Check.

3. Světe, vítej v Ostravě

A ani jsem se pořádně nestačila nadechnout a už se svět do Ostravy nahrnul. Skoro 50 000 návštěvníků v Dolních Vítkovicích tancuje, baví se a žije na hudebním festivalu. Říkáte si, že Colours of Ostrava jsou přece až třetí týden v červenci? Máte pravdu, mluvím o Beats for Love. Je až neuvěřitelné, že jedno místo dokázalo transformovat festlival, který začínal v 6 klubech na Stodolní, v něco tak obrovského. A to, že se to DOVu povede hned 2x, v to už nedoufal nikdo. A ukazuje to o Ostravě jedno. Že všichni, kteří věří, že se i s tak podceňovaného města dá dobýt svět, to opravdu dokáží. A jim za to patří velký dík! Myslíte si, že je to vše? Ani náhodou. Velice mě těší, že jsem se pro tento rok stala aktivním účastníkem transformace regionu. Takže nejen tyto malé zářezy zmiňované výše, ale spousta dalších věcí se začalo dít zároveň. No a protože máme v Ostravě odborníka na strategické plánování v podobě Dana, který už bravurně spolu s Ondrou zvládli strategický plán města, nyní se bude plánovat na kraji. Výkopem prvních snah je Brand Inovací, díky kterému se dá prostor 40 inovativním firmám z kraje, aby se prezentovali a zase posunuli o kousek dál. Protože, aby město mohlo dobře fungovat, je důležité, aby jeho obyvatelé měli dobré zázemí, práci a volnočasové vyžití.

4. Program na léto ještě zdaleka nekončí

Vypadá to, že Ostrava vyčerpala své akce až do konce roku, ale opak je pravdou. Nejsme ani v polovině července. Takž po B4L následuje již tradiční Colours of Ostrava, na kterém se letos můžete těšit na nabušený Meltingpot osobnostmi světového měřítka. A pokud budete chtít trochu změnu v náloži hudby, tak určitě zavítejte tam. Hned týden na to bude DOV hostit světovou konferenci TBex. Na 700 bloggerů, vlogerů, influencerů se sjede do Moravskoslezského kraje, aby se tady porozhlédli a naučili se něco o tomto kousku planety. No a pro nás? Nám marketérům a blogerům ukáží, jak to správně pouštět ven přes online. Myslím si, že to bude pecka!

5. Beskydy, jako tichá záchrana

No a když už budete z toho všeho vyčerpaní a budete potřebovat trochu relaxu, nasměřujte se do hor. Moravskoslezký kraj má tu výhodu, že je z každé strany obklopen horami. Ale já, jakožto zarytý Beskydy lover nyní budu lobovat za ně. Jak říká Lukáš Hejlík, je to oblast, kde se nejvíce rozjíždí kvalitní gastro. A má pravdu. Představme si ideální opočinkový den. V 9:30 vyrážíte z Ostravy směr Čeladná. Zde se zastavíte na kávičku do překrásné kavárny Kovárna a užijete si chvilku pod horami. Dále můžete pokračovat na nedalekou Čeladenku na domácí zmrzlinu od kraviček (nic pro všechny mlíko hate lidičky – nic proti, ale jsou prostě věci, kterých se nechceš vzdát, když nemusíš). Z Čeladné je prakticky možnost se dostat na jekékoliv krásné místo v horách pro procházku malou i velkou. No a pokud vám vyhládne, doporučuji kvalitní kuchyni na Penzionu Jurášek nebo v Rekovicích. (O Rekovicích chystám za nedlouho článek). Kolem Rekovic je ideální prostředí pro klidnou poobědovou prochajdu. V Beskydech pak můžete vyrazit třeba do Frenštátu pod Radhoštěm nebo třeba do Rožnova pod Radhoštěm. Samozřejmě, že Beskydy nejsou hory jen o těch pár místech. Ale pro začátek to stačí. A protože jsem Vendelína a chci objevovat Moravskoslezsko nejen pro sebe, ale pro celý svět, máte se na co těšit!

Continue Reading

Co můžete udělat pro to, abyste se hnuli z místa

„Docela často se v Ostravě konají akce, na které stojí za to jít.“ Tohle je věta, kterou si chci zapamatovat až do doby než nabyde 100% platnosti. Teď jsme totiž na začátku, začátku něčo, co by se dalo nazvat postupnou transformací města, které bylo zahaleno 50 odstíny šedi a nyní získává i další barvy.

Stává se vám taky někdy, že je den, ve kterém se stávají až příhodně podobné věci a vás to pak nutí přemýšlet nad tím, jakéže poselství jste si z toho dne měli odnést? Když jsem dnes zapla sociální sítě s tím a jako klasicky projížděla svou zeď s tím, že se dozvím zase pár možná užitečných, ale taky spoustu neužitečných věcí, vyskočilo na mě cosi. Cosi, co jsem už dlouho očekávala. Video, které nechali vytvořit mí kamarádi, kteří se značnou mírou podílejí na tom, aby se Ostrava stala ne dobrým, ale skvělým místem pro život. Video je imageové, možná naivní, možná s přehnaným očekáváním. Ale jaký by byl obrázek Ostravy za 10 nebo 20 let, kdybychom my tady a teď neměli přehnaná očekávání? Toto video ve mne probudilo jakousi naději, že i přes ta kila uhlí, která si neseme na bedrech, se započala změna.

S tou myšlenkou a možná i trochu nadějí jsem vcházela dnes do Hubu. Konala se tam akce MarketinOn. Přiznám se, že ne ani pro samotnou akci, ale spíše pro charakter, který mělo toto vydání, jsem byla plna očekávání. Jednak se jednalo o čistě řečnicky ženskou akci a také proto, že se dozvím zase kousek více o tolik diskutované skupině #HolkyzMarketingu. Skupině, na kterou mě přivedl paradoxně můj kamarád, kluk, s tím, že se tam děje něco, co nemá obdoby. Nějaký pátek jsem aktivním členem této skupiny a mohu říct, že je inspirativní. Bude ale i Pavlína, zakladatelka, ta osoba, o které mluví celý marketinový svět, opravdu ta, za kterou stojí stát? Možná to zní hloupě, ale zkrátka jsem chtěla poznat člověka na tolik silného, který přes všechny životní překážky dokázal spojit všechny ty, které třeba do teď nebylo slyšet.

Za dnešním dnem si můžu s klidným svědomím dát otazník. Otazník, který doufám v průběhu té cesty proměním na vykřičník (tedy tři samozřejmě :)). Pavlína mi dala šanci věřit, že existuje někdo, ať už jedinec nebo skupina, která věří, že skvělí a schopní lidé jsou i jinde než jenom v Praze. Že velké a možná i největší akce se mohou konat třeba ve městě s tolika otazníky a vykřičníky jako je Ostrava. Možná celá ta věc, jak se dneska odehrála byla mou startovací metou pro to, abych se stala staronovou osobností. Osobností, která bude mít špetku odvahy a nadšení jako před léty, ale která zároveň dokáže naslouchat a zúročit všechny ty roky praxe, které si vybraly nemalou daň.

Tak tedy Ostravo, mé já, buď silnou a statečnou a společně to zvládneme. Nemám pravdu?

A co můžete tedy udělat pro to, abyste se hnuli z místa? Zkuste sledovat příležitosti kolem, někdy se vám samy nabídnou :).

Continue Reading