Objevujte a potom klidně kritizujte

Tento týden byl přímo narvaný aktivitami, které jsem ani netušila, že jdou narvat do jednoho týdne. V pondělí mě čekal odjezd do Bělehradu na Company of the Year Competition a vlastně jsem ani nevědla, co od Srbska jako takového čekat. Nikdy jsem nebyla ani na dovolené v horách ani jsem neměla možnost nijak blíž tuto zemi poznat. Byla to dobrá příležitost, jak si rozšířit obzory.

Tradičně, když projíždíte Evropu, jen málo kdy se vlastně dostanete za hranice EU. Když už do Evropy, vybíráme si z pravidla jih na letní i zimní dovolenou, popřípadě sever nebo západ na další poznávačky. Nikdy bych ale nevěřila, že vycestovat ne z Evropy, ale jen z EU bude takový střet s realitou. Mnoho lidí standardně nadává na to, jak se máme špatně, pořád něco chybí, tráva je málo zelená, na cestách pořád nějaké díry a politika jako v kocourkově. Vím, je to nejspíš taková česká zábava.

Nikdy jsem si ale ani já sama pořádně neuvědomila, co to znamená žít v EU. Pořád samý Brexit, hned na to, že my zase chceme Czexit. Zajeďte si do země, která ještě v EU není a možná začnete přemýšlet jinak. To je právě to, co si ze Srbska odvážím. Jestli jsem si minule troufla tvrdit, že my v Ostravě máme pohnutou hornickou minulost, tak srbové mají svou minulost stále ještě dýchající a nezapomenutou. Taky to není tak dávno, co válka skončila. Ale když to vidíte na vlastní oči, uvědomíte si, že jen několik stovek kilometrů od vás to je úplně jiné. Neoddiskutovatelně v tom hraje velkou roli Evropská unie, jejíž peníze tečou do členských zemí proudem a taky proto tu máme tolik super věcí, na které můžeme být hrdí, a které můžeme vesele využívat a radovat se z nich. Bělehrad je bez pochyby město s krásným historickým centrem, protékají jim dvě velké řeky, ale to okolo… Je to něco, co věřím, že se v následujících letech bude měnit, ale také něco, co by měl vidět každý mladý člověk lačnící po cestovatelských zážitcích. A také všichni ti nadávači a skeptici. Rozbořené domy, jako memento ještě dnes nezapomenuté války, snaha o nápravu, která jde opravdu pomalu. Na to vše se v hojnosti rádo zapomíná, ale nemělo by.

Po Bělehradě následovala otočka o 180° při návratu domů. Město bylo ve víru barev a já pochopila, jak světovým se Ostrava stává. A oproti hlavnímu městu Srbska to nejde vůbec pomalu, ba naopak. Týden, kdy se do Ostravy sjede celý svět nejen proto, aby slyšel své oblíbené interprety, ale také proto, aby poznal město. Krásné město. I když jsem letos na Colours of Ostrava vůbec neplánovala jít, protože bych půlku stejně nestihla a George Ezru neviděla, tak při příjezdu do Ostravy jsem začala propadat panice z představy, že bych měla vynechat. Páteční dopoledne bylo ve znamení nahánění lístku. A nakonec jsem tam byla.

Ať už byl letošní ročník jakýkoliv, pochopila jsem, jak jsou barvy skutečně důležitou součástí života Ostravačky, a proto již tuto chybu neudělám. Ostrava je totiž místo, do kterého se jednou bude celý svět opravdu sjíždět. A nejen na 4 dny.

Mohlo by vás zajímat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *